„Až v momentě, kdy zpomalíme, můžeme začít opravdově vnímat to, co se děje kolem nás a v nás,“ říká psychoterapeutka Petra Zemanová
Reading Time: 5 minutesPokud se někdy ocitnete v Berouně, psychoterapeutku Petru Zemanovou poznáte podle výrazných tetování a specifické vůni parfému Karma. Možná okolo vás prosviští na kole s neodolatelným úsměvem ve tváři. Pokud byste se dali do řeči, odzbrojí vás nekorektním humorem a přímočarostí pro ni typickou. Ne vždy ale byl u Petry důvod k radosti. I psychoterapeuti totiž mají své démony a zažívají těžké chvíle – samotu, pochyby nebo existenční tlak.
Před mnoha lety jsi začínala ve Fokusu Praha. Jak ses k této práci dostala?
V roce 2003 jsme rozjížděly s kolegyní Vlaďkou Centrum denních rehabilitačních aktivit (CEDRA). Byla to má první práce po studiu. Ve Fokusu dělal můj tehdejší přítel a pár kamarádů. Toužila jsem poznat svět, do kterého významně vstoupilo duševní onemocnění. Tehdy byla tématika duševní nepohody a obtíží dost tabuizována a stigmatizována. Já měla chuť bavit se s ostatními, že nemusí mít strach. Že se duševní nemoc může velmi snadno týkat kohokoli z nás.
Osud tě odvanul do Berouna. V čem se lišila tvoje práce v Lomikameni oproti práci ve Fokusu?
Do Berouna jsem se přestěhovala z Prahy v roce 2010 před narozením druhého dítěte. Znala jsem organizaci Lomikámen, která provozuje kavárnu Jiná Káva – rozjížděli to moji (dnes již) přátelé. Bylo v tom strašně úsilí a nadšení lidí, kterým problematika duševního zdraví nebyla lhostejná. Vytvořili místo, které má dodnes svého ducha a které podporuje návrat do běžného života. Už při stěhování jsem věděla, že tam chci pracovat. Oslovila jsem je, nabídla se jako dobrovolník. Klaplo to a já začala v Lomikameni pracovat jako sociální pracovnice.
V Lomikameni jsem oproti Fokusu začínala jako terénní sociální pracovník. Byli jsme malý tým – já a můj ředitel Honza Rohlena. Dělali jsme sociální rehabilitaci – už jsem nebyla v dílně a nevedla aktivizační činnosti. Víc jsem pracovala venku a řešila praktické věci. Ta práce mi připadala intenzivnější. Vztah s lidmi, kteří naši službu využívali, byl hlubší. Vnímala jsem tam rodinnou atmosféru. Moc mě to bavilo – každý lidský příběh je jiný, každý potřeboval něco jiného. Pod vedením Honzy jsem měla velkou volnost a důvěru. Toho jsem si cenila úplně nejvíc.
Musela ses průběžně vzdělávat? Které vzdělání v rámci práce v Lomikameni ti nejvíce dalo, v čem bylo přínosné?
Musela jsem a hlavně chtěla. Prošla jsem spoustou kurzů, konferencí, seminářů… Udělala jsem si telefonickou krizovou intervenci, teď procházím i krizovou intervencí „tváří v tvář“. V budoucnu bych si ráda dodělala i tu komplexní.
Nedovedu říct, které vzdělávání pro mě bylo nejvýznamnější. Prošla jsem si vývojem – i v rámci rozvoje organizace. Postupně jsem se stala vedoucí služby sociální rehabilitace a končila jsem na pozici vedoucí Centra duševního zdraví. I podle toho se měnilo zaměření, v čem jsem se chtěla rozvíjet. Od úplného základu to ale bylo – individuální plánování, vedení rozhovorů, práce s agresivním klientem, krizová intervence, až po zaměření na vedení týmu, vedení porad a rozvíjení manažerských dovedností. Baví mě vzdělávání, které vychází z praxe.
Ve chvíli, kdy se mi uvolnily ruce a měla jsem víc prostoru pro sebe, přihlásila jsem se do psychoterapeutického výcviku Umění terapie. Způsobilo to změny v mém profesním životě. V Lomikameni mě velmi podporovali. Později jsem se ještě dostala na navazující magisterské studium na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy – obor Supervize. Studium je časově velmi náročné, což mě vedlo k nutnosti rozhodnout se a zvolit si, co zvládnu a co musím opustit. Rozhodla jsem se opustit Lomikámen a vydat se novou cestou.
Jak moc se změnila organizace Lomikámen během tvého působení tam?
Velmi! Za třináct let, co jsem v Lomikameni působila, se udály velké změny a progres. Díky úžasnému řediteli, který má jasnou vizi a umí nápady nenásilně realizovat a přenášet do praxe. Z původního týmu dvou sociálních pracovníků ve službě sociální rehabilitace jsme se postupně rozrůstali. Přišlo více sociálních pracovníků, do týmu jsme nabrali terénní psychiatrickou sestru, ambulantní psychiatričku. Stal se z nás multidisciplinární tým. Postupně jsme se transformovali v Centrum duševního zdraví s týmem okolo dvaceti lidí. Vznikla služba chráněného bydlení, máme IPS pracovnici, peera…
Proč ses nakonec rozhodla vstoupit do psychoterapeutického výcviku?
To zrálo déle. Už po narození dětí jsem po tom toužila. Jen jsem neměla prostor – při práci a péči o děti. Tak jsem vyčkávala. Věděla jsem, že v přímé práci v sociálních službách nezůstanu do důchodu. Toužila jsem rozšířit si možnosti toho, co dělat, ale zároveň jsem chtěla zůstat v přímém kontaktu s lidmi a dělat něco, co má přesah. Psychoterapie je založená na vztahu. Stejně jako sociální práce. A já jsem vztahový člověk. Vážím si důvěry, se kterou se mnou lidé sdílí své radosti i starosti, a také to, že mě do svých životů pouští. Pokud můžu jít chvíli s nimi a být pro ně v něčem užitečná, dává mi to smysl.
V čem se liší vlastní psychoterapeutická praxe oproti práci v sociální službě?
Je to něco úplně odlišného. Terapie je víc solitérní. Nemám kolem sebe tým. Mně se ale poštěstilo a mohu pár hodin v týdnu pracovat i v Centru psychologicko-sociálního poradenství. Díky intervizím mám prostor sdílet a nahlížet, jak pracují ostatní. Dostávám také zpětnou vazbu, což je pro mě důležité.
Ve své praxi jsem sama. Samozřejmě jsem pod pravidelnou supervizí – tam mám možnost sdílet své pochyby, obavy a přemýšlet nahlas. Zároveň cítím víc klidu. Odpadla mi zodpovědnost za vedení týmu. Odpadla mi byrokracie, která je se sociální prací spojená a často je velmi zatěžující. Jsem teď pánem svého času a více flexibilní – mám více času na studium.
Teprve se učím roli terapeuta a ne sociálního pracovníka – nepřebírat kontrolu, zodpovědnost, klientům neradit. Už nedomlouvám schůzky na úřadech, nedohlížím, zda se plní individuální plán. Jsem v jiné roli. Jsem součástí příběhu. Spíše doprovázím, pozoruji a podněcuji k nahlížení na určité situace z různých úhlů pohledu. Nepřebírám iniciativu. Tu ponechávám v rukou těch, kteří se na mě obrací.
S jakými obtížemi klientů jsi pracovala v Lomikameni a která témata naopak řeší lidé, kteří k tobě chodí na terapii?
Lomikámen je orientovaný na lidi s vážným duševním onemocněním (SMI). Zároveň je tu i pro lidi, kteří jsou rozvojem SMI ohroženi. Našimi klienty byli lidé se schizofrenií, úzkostmi, depresí, bipolární poruchou, hraniční poruchou osobnosti…
Nejčastější forma podpory byla podpora v oblasti bydlení, financí, práce, vztahů nebo volného času. Klientům jsme pomáhali na úřadech (s žádostmi o invalidní důchod nebo s vyřízením dalších příspěvků), v komunikaci s lékaři. Řešili jsme společně dluhovou problematiku, hledali aktivizační programy, aby trávili svůj čas smysluplně.
Díky kavárně Jiná káva se mohli klienti postupně vracet na trh práce. V bezpečném prostředí si zkoušeli pracovní režim a práci v kolektivu. Často jsou ti lidé osamělí a nemají nikoho, kdo by je tímto provedl a podpořil je v jejich cestě k zotavení.
Do terapie mi nejvíce chodí lidé s úzkostnými stavy, panickými atakami. Často je tématem vztah (s partnerem, rodiči, dětmi, přáteli) a s ním spojené téma hranic. Dále určité bilancování – hledání smyslu života v určité životní fázi, truchlení po odchodu blízké osoby. Často se objevuje nízká sebedůvěra a sebehodnota. Setkávám se s lidmi, kteří prochází vyhořením ve své profesi, s lidmi, kteří pracují tak moc, že najednou zjistí, že nemají žádný osobní život…
Mění se v čase obtíže lidí, se kterými se setkáváš? Všímáš si, že se některé diagnózy objevují více nebo naopak méně než dřív?
V terapii to zatím nedovedu posoudit. V Lomikameni jsem za poslední roky vnímala velký nárůst obtíží spojených s hraniční poruchou osobnosti a také nárůst klientů s duální diagnózou. Obrací se na nás stále více mladých lidí. Myslím si, že na tuto skutečnost má vliv osvěta, která se snaží o destigmatizaci v této oblasti.
Kde se, Petro, vidíš za deset let ve svém pracovním a osobním životě?
Vidím se v terapeutické praxi a v supervizi (pokud se mi podaří dostudovat). Věřím, že za deset let už budu mít víc prostoru i na osobní život. Budu číst víc prózy než odborné literatury. Vrátím se k aktivitám, které mě baví – ke kolu, šití, pletení, čundrům a plavání. Vidím se žít někde na polosamotě, chtěla bych si pořídit dodávku…
A co bys vzkázala lidem, kteří se psychicky necítí dobře a zažívají tíživé stavy?
Aby k sobě byli vlídní. Nevnímali jako selhání to, když si řeknu o pomoc – jak u blízkých, tak u odborníků. Je dobré uvědomit si, že ne vše musím nést sám. Přála bych si, abychom se naučili více pečovat o vztahy – k sobě samým a k lidem kolem nás. A umět v této rychlé době zpomalit. Protože až v momentě, kdy zpomalíme, můžeme začít opravdově vnímat to, co se děje kolem nás a v nás.
Náš tip: Chceš být neustále v obraze a mít přístup k aktuálním informacím z oblasti duševního zdraví? Přihlas se k odběru našeho newsletteru a nic Ti už neunikne! Do Tvé e-mailové schránky Ti doručíme ty nejzajímavější články, rozhovory, inspirativní příběhy a tipy, jak pečovat o duševní zdraví. Přidej se ke komunitě lidí, kterým na duševním zdraví záleží, a získej pravidelnou dávku inspirace a podpory.
E-Book zdarma
Připravili jsme pro vás e-book „Na antidepresivech o antidepresivech“ – léky proti depresím z pohledu jejich uživatelů.
Kniha obsahuje rozhovory s lidmi, kterým tzv. antidepresiva vstoupila pod vlivem různých okolností do života a vy si jí teď můžete stáhnout zdarma.
Stáhnout zdarma